Vznik Mikulášovic spadá do 12. století , kdy zde žilo několik rodin, které se zabývaly pálením uhlí a později v době kolonizace zde byla založena míšeňským biskupem a šlechtou malá vesnička s kapličkou zasvěcené sv. Mikuláši. V té době se obyvatelé začali více věnovat zemědělství a chovu dobytka.
O původu města jsou zaznamenány některé pověsti. Podle jedné z nich založil Mikulášovice Wiprecht Groič, zeť českého krále Vratislava II. Jiná pověst vykládá původ Mikulášovic tak, že uhlíři bydleli ve zdejších lesích, pálící dřevěné uhlí. Ti zde postavili kapli, kterou zasvětili svatému Mikuláši.
Z německého jména Nixdorf se lidé pokoušeli vysvětlit původ názvu. U Mikulášovic bylo v dávných dobách velké bahno, kde prý žili rusalky (víly = Nixen). Bahnitá oblast se jmenovala Nixensumpf a osídlení u ní Nixendorf.
Němečtí kronikáři tvrdí, že celý Šluknovský výběžek byl hned od pradávna osídlen německým obyvatelstvem. Všechny vesnice a osady jsou stavěny podél potoků v údolích, což prý není slovanský způsob. Okolo každého stavení byla po germánském způsobu zahrádka, dvorek čili, jak se dříve německy říkalo, Gehöft.
Ve Šluknovském výběžku se mluvilo duryňsko – franckým dialektem, což nasvědčuje tomu, že se Němci přistěhovali do zdejší krajiny z Duryňska. Četná jména slovanských měst, Šluknov (Slawkenave), Sebnitz (Soběnice) atp. nasvědčují rovněž tomu, že tyto kraje byly od pradávna obydleny Slovany, a to Lužickými Srby.
Do délky rozložená obec, s hrázděnými domy kolem kostela, postrádá městský střed. Přestože Mikulášovice jsou především průmyslovou obcí, bylo tu před 200 lety 98 selských usedlostí. V roce 1779 měla obec už 3 700 obyvatel a podél místního potoka vyrůstaly první brusírny pro rozmáhající se nožířské řemeslo, které postupem času dávalo této obci ráz. Vznik nožířského průmyslu se datuje rokem 1794. Velký rozvoj průmyslu začal především v 19. století, kdy zde byla založena Průmyslová škola nožířská v roce 1891, která byla v roce 1954 přestěhována do Varnsdorfu. Mikulášovice byly klasickou severočeskou průmyslovou vesnicí a v této době byly jednou z největších obcí bývalého Rakouska – Uherska a dne 1. února 1916 byly císařem Františkem Josefem I. povýšeny na město a byl jim udělen městský znak.

V první světové válce postihla obec velká krize. Po jejím skončení došlo ke značnému rozvoji, bylo postaveno mnoho rodinných domků, vybudováno koupaliště, sportovní hřiště, požární zbrojnice a další. Potom však nastala krizová léta po roce 1933. Po odtržení Sudet v roce 1938 odešlo téměř veškeré české obyvatelstvo do vnitrozemí. V roce 1939, po vypuknutí 2. světové války, byl zdejší průmysl přeorientován na válečnou výrobu a v místních závodech pracovalo mnoho nasazených a válečných zajatců. Dne 9. května 1945 došlo k osvobození Mikulášovic vojsky 2. polské armády pod velením generála Karola Swierczevského. Z občanů české národnosti, kteří zde během války pracovali, byla utvořena Místní správní komise, která byla prvním orgánem lidosprávy v osvobozeném městě. Do města začali přijíždět první osídlenci, byl uváděn do chodu průmysl, otevírány obchody a živnosti, osidlovány zemědělské usedlosti.

Po únorových událostech roku 1948 došlo ke kolektivizaci zemědělství, začleňování živností do Komunálního podniku a ke znárodnění průmyslových závodů. V této tzv. době temna byla však uskutečněna řada veřejně prospěšných akcí, jako např. bytová výstavba, výstavba prodejen obchodní sítě, mateřské školy, sportovního zařízení, zemědělského závodu a mnohé další.

Po listopadové revoluci 1989 se otevřely městu nové perspektivy. Město spravuje městský úřad, v němž jsou svobodně zvolení zástupci občanů. Největší nadějí města jsou mladí lidé, kteří se mohou svobodně rozhodovat podle svých schopností a přispět k dalšímu rozkvětu naší oblasti, ve které se především rozvíjí turistický ruch, pramenící s hraničního styku se SRN.

Hynek III. přivedl do země nové kolonisty, aby zlepšil postavení poddaných. Za jeho vlády vypukly husitské boje a nastaly spory, především s Vartenberky.
V Torgau byla 14. března 1443 uzavřena smlouva, že odstupuje Hohenstein i s příslušenstvím vévodovi Fridrichu a Vilémovi Saskému. Pak tu panovali vazalové saských kurfiřtů. Janko, Sigmund a Heinrich Knobelauch ve Varnsdorfu a Šenově, Sigmund a Nickel Knobelauch v Mikulášovicích, Kryštof, Jindřich a Albrecht Luttitz v Rožanech a Schirgiswalde, Jan a Thamme Luttitz v Království a zčásti i v Jiříkově.
Teprve v roce 1451 bylo mnohonásobnou směnou, podle zadluženosti celého Šluknovsko-Tolštýnského panství, Albrechtem z Berků zase všechno spojeno. Jenže opět začaly spory s příbuzným Jindřichem Berkou z Dubé a České Lípy a s rodem Vartenberků.
Albrecht byl na královském dvoře 12. června 1464 pohaněn a jeho majetek byl konfiskován. Šluknovsko-Tolštýnské panství dostal zemský fojt Horní Lužice, Jan z Vartenberka. Po jeho smrti panství spravovala druhá manželka Kateřina z Vartenberka, rozená Kunštátová (ze starého českého rodu).
Snahy získat majetek zpět pro Albrechta pokračovaly ze strany papežského legáta. Vartenberkové majetek nechtěli vydat, a proto bylo celé panství dáno do klatby, kde platil zákaz zvuků zvonů a konání církevních obřadů. Papež Sixtus IV. na prosbu krále a probošta Kolovrata vydal zproštění klatby 1. července 1482 na tři roky. Poté bylo zproštění prodlouženo ve stejné délce ještě dvakrát. 8. října 1512 udělil papež Julius II. prodloužení do odvolání.
Kryštof Vartenberk, který zůstal svobodný, se velmi zadlužil a roku 1471 prodal opět své panství markrabatům saským, Arnoštu a Albrechtovi Míšeňským.
Vévodové nebyli s výtěžkem spokojeni a panství prodali saskému maršálu Hugoltovi ze Šlejnic 27. května 1481. Z rodu Šlejniců vzešli velké osobnosti.
Jan Hugolt Šlejnic a jeho synovec prodali 19. června 1602 panství Lipová, které za 84 000 míšeňských kop získal Radislav Kinský ze Vchynic. Kinští pocházejí ze starého českého rodu ze 13. století z okolí Lovosic.
Poslední Šlejnic zemřel 26. března 1620, ale už v roce 1618 své panství prodal Ottovi Starschödlovi.
Otta ze Starschödel sice vládl přísně, ale i on byl zapleten do pražského povstání v letech 1618 – 1620 a o svůj majetek přišel.
Radislav Kinský zemřel v roce 1619, panství Lipovou a Rumburk zdědil Vilém Kinský z Vchynic a Tetova. Vilém Kinský byl zapleten s Albrechtem z Valdštejna, který byl v roce 1634 v Chebu zabit8). V témže roce bylo pánu Lipové, Vilému Kinskému, jako spoluviníku Albrechta z Valdštejna, konfiskován majetek, který pak dostal také Wolfgang, hrabě Mansfeld.
Hrabě Wolfgang z Mansfeldu byl velmi zasloužilý u císaře a ten mu daroval k odpisu 50 000 zlatých z kupní ceny Lipovského panství.
Dcera hraběte Mansfelda, Žofie Anežka, se 1. prosince 1640 provdala za knížete Maxmiliána z Dietrichsteinu. Žofii byl dědičně přiřčen Šluknov a Lipová. Sama si nechala Šluknov a Lipovou dostala její sestra Kristina Elisabeta.
Rodokmen Mansfeldů pochází z Lucemburska. Petr Arnošt byl ve třicetileté válce vojevůdcem a koupí získal s královskými dary velký majetek.
V roce 1655 kvůli Žofii Anežce, kněžny z Dietrichsteinu a paní Šluknova, přestoupilo mnoho protestantů zpět ke katolické víře. Také syn, hrabě Filip Zikmund, byl oblíbeným pánem a v roce 1682 koupil Fukov (dnes již neexistující). Dcera Marie Ernestina byla provdána v prvním manželství s Janem, hrabětem Gallasem, v druhém manželství se provdala za vdovce Aloise Tomáše, hraběte z Harrachu. I ona byla křesťanská a šlechetná dáma. Alois Harrach byl jmenován vícekrálem z Neapole.
František Arnošt Harrach prodal Šluknov 10. ledna 1876 drážďanskému handlíři se dřevem, komerčnímu radovi Arnoštu Grumbtovi.
Harrachové byli starým českým rodem z jižních Čech. Jedna větev zůstala v Čechách a druhá odešla do Rakouska, kde působila na císařském dvoře.
V Rumburku vládla knížata z Liechtensteinu, byli mírní a věnovali se církevnímu stavitelství (Loreta, Křížová cesta). O rodů Liechtensteinů je zmínka již ve 12. století a pocházeli ze Štýrska. Tato větev však vymřela, zůstala větev rakousko-moravská. Za císaře Matyáše v roce 1608 byli povýšeni na knížecí rod, později na královský.
Kristina Elisabeta, hraběnka z Trautsohn-Falkestein, dostala po svém otci Lipovou. Po její smrti došlo mezi jejími dětmi ke sporu, který musel být řešen soudně. František Eusebius dostal 65 000 zlatých a Marie Margareta, od roku 1663 provdaná hraběnka Slavatová z Chlumu, panství Lipovou.
Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu vedl správu panství. Je budovatelem zámeckého rybníku, který založil v letech 1675 – 1677. Za jeho vlády se odehrály selské bouře, zvláště v roce 1680. Hrabě Slavata zemřel v roce 1691, ale panství předal už roku 1686 své dceři Marii Anežce za 220 000 zlatých. Ta se později provdala za Salm-Reifferscheidta. Rod Slavatů z Chlumu je znám už ze 12. století. Dne 16. března 1630 udělil císař Ferdinand II. Vilému Slavatovi v Jindřichově Hradci právo spojené s titulem a mocí, brát osoby, které se mu zdály vhodné, do šlechtického stavu a přidělit jim přídomek a erb. Touto cestou byl 27. dubna 1674 v Praze povýšen císařským palatinem Janem Jiřím Jáchymem hrabětem Slavatou z Chlumu a Košumberka do šlechtického stavu Eliáš Karel Schwartz ze Schwarzenfeldu, slavatovský hejtman na Lipové.
Manželem hraběnky Marie Anežky Slavatové z Chlumu a Košumberka, dědičky Lipové, byl František Vilém, říšský hrabě z Reifferscheidtu, pán na Bedbur, Aster a Hagenbruck, císařský tajný rada, vrchní štolba ovdovělé císařovny Amalie a dědičný maršál kurfiřství Kolín nad Rýnem. Tímto sňatkem se Salm-Reifferscheidtové dostali k Lipové. Pro poddané byla hraběnka milosrdná a podporovala stavby kostelů. Zemřela v roce 1719. Lipovou dostal syn Leopold Antonín, mladšího bratra, biskupa v Tournay, musel vyplatil. Hrabě Leopold oplýval tituly podobně jako jeho otec. Podle křestní matriky se narodil 13. července 1699 v Lipové. V osmnácti letech se stal kapitánem při Wintemberském regimentu a zúčastnil se bitvy u Bělehradu. Další osudy hraběte Leopolda lze číst na jeho náhrobní desce ve vilémovském kostele, v roce 1717 onemocněl morem, 1723 se dostal do nebezpečí na moři, roku 1724 bojoval s medvědem u Vilémova, 1725 se mu v rukou roztrhla střelná zbraň, roku 1728 spadl z mostu i s kočárem do vody.
Leopold Antonín byl pánem na Lipové, Štiříně, Kostelci atd., dědičný maršálek dvora kurfiřta arcibiskupa kolínského, nositel velkokříže kurfiřtského Řádu sv. Michaela, císařský skutečný tajný rada a komoří, polní podmaršálek rakouské armády. Byl třikrát ženatý: první manželka Marie Anna hraběnka z Athanu, druhá manželka Marie Anna hraběnka z Auerspergu a třetí manželka Marie Karolína hraběnka z Dietrichsteinu.
Salm-Reifferscheidtové byli přímými potomky hrabat z Limburgu a prostřednictvím sňatku a dědictví (1416) nástupci hrabat ze Salmu, kteří pocházeli od vládnoucích hrabat v Lucembursku.
Vilémovský kostel byl postaven v letech 1726 – 1731 a nový zámek v Lipové v rozmezí let 1737 – 1739. Část starého zámku byla použita k výstavbě pivovaru.
Hrabě Leopold zemřel 16. ledna 1769 a je pohřben v rodinné hrobce ve Vilémově. Syn František Václav vystavěl v roce 1771 lovecký zámeček Brtníky, který název Šternberk dostal až podle jeho manželky Walburgy, rozené hraběnky ze Šternberka. Rod Šternberků sahá do 12. století.
Panstvo se rádo zdržovalo na Šternberku a v kapli u zámečku, vysvěcené roku 1783, bývala sloužena mše vždy přítomným knězem.
Sňatkem se na Lipovou dostala hraběnka z rodu Thun-Hohensteinů. V roce 1807 v důsledku dědičných práv, přijmul Josef Osvald, manžel Johany z rodu Salm-Reifferscheidt, jméno Josef Osvald Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt. Poslední člen rodu zemřel roku 1889. Thunové pocházeli z jižních Tyrol a patřili k nejstarší šlechtě země, rod sahá do 11. století. Do Čech přišli ve službách Habsburků a levně kupovali konfiskované majetky. Lipovou získali přiženěním se.

V roce 1913 se místní lékárník Adolf Krause oženil, rozhodl se v rámci přístavby domů postavit pro svoje amatérské pozorování i hvězdárnu. Na základě vlastních plánů si nechal zhotovit její základní kovové díly u firmy Ritter ve Vilémově a ostatní menší díly vyrobili dle jeho požadavků místní řemeslníci. Velký dalekohled, vybavený čočkami firmy Zeiss s instalovanými pomocnými měřidly, mechanicky sledoval otočky hvězdářské kopule a umožňoval za jasných nocí pozorování celé hvězdné oblohy.

Záliba Adolfa Krause v astronomii nebyla jen jeho osobním koníčkem. Byl členem „Světové astronomické společnosti“, které posílal své poznatky a snímky na adresu její hlavní hvězdárny v Berlíně – Trepowě. Častými hosty v mikulášovické hvězdárně byli nejen členové této společnosti, ale i řada místních zájemců z řad občanů Mikulášovic a okolí.

Úmrtím lékárníka Krause v roce 1939 skončila i činnost jeho hvězdárny. Lékárna přežívala po válce ještě do 60. let, kdy bylo její dobové zařízení – starobylý nábytek, hmoždíře, jemné váhy, broušené láhve a porcelánové dózy – různě rozebráno či zničeno a za své vzal i dochovaný hvězdářský dalekohled.

V druhé polovině 60. let prý došel do Mikulášovic dotaz po panu lékárníkovi od švýcarského astronomického institutu, se kterým byl Adolf Krause v odborném pracovním kontaktu již dlouho před válkou. Modernějšími metodami pozorování a vyhodnocování bylo údajně potvrzeno , že amatérská činnost mikulášovického astronoma přinesla již ve své době mimořádné výsledky – údajný objev dosud neznámé komety.

Adolf Krause maturoval na gymnáziu v České Lípě a lékárnický diplom obdržel v roce 1910 na Univerzitě Karlově. Dne 30. května 1920 byl v Děčíně ustanoven „Spolek pro šíření astronomických znalostí“, měl 66 členů, pan Krause byl ve výboru a bylo mu svěřeno pozorování planet.

Průměr kopule je 3 metry a zrcadlový dalekohled měl průměr 15 centimetrů. Ve hvězdárně byl stojan s paralaktickou montáží a hodinovým pohonem, dále stará francouzská mapa Měsíce, která měla velkou starožitnou hodnotu, poněvadž mapu tohoto druhu bychom u nás těžko hledali.

Navštivte také internetové stránky hvězdárny